pátek 2. června 2017

Vídeň

Tuhle návštěvu jsme dlouho odkládali. Naši milí přátelé nás zvali řadu let, nejprve do Lovaňe, pak do Bruselu, nakonec se usadili ve Vídni a ta návštěva u nich nám pořád nějak nevycházela. Napřed jsem neměla děti a myslela jsem si, že mám moc práce...pak se v obou rodinách několik let na přeskáčku rodily děti. Už už to vypadalo, že návštěva dopadne letos v zimě, ale nakonec jsme neměli hlídání pro Amálku s Rozárkou a představa, že tam podnikneme nájezd v plné sestavě, nás moc nelákala.

Nakonec jsme díky laskavé babičce a ochotné kamarádce udali dvouleťačky na tři dny v jednom z květnových prodloužených víkendů. Vyrazili jsme tedy v redukované sestavě jen s Maruškou, Bětuškou a Fanynkou. Mít čas a prostor jen na nejstarší holky byl kromě tolik odkládaného osobního kontaktu s našimi příteli v podstatě hlavní cíl, který jsem si na tento víkend dala. 

A bylo to báječné.

Františka je (na rozdíl například od Rozárky) velmi statečný cestovatel, cestu víceméně prospala, když nespala, spokojeně si broukala. Jinak vše absolvovala v kočárku nebo pěšky a kromě brzkého ranního vstávání se jí nedalo nic vytknout*.  Maruška s Bětuškou byly jedním slovem skvělé. Dokážou se zabavit samy, jakýkoli program ale absolvují nadšeně, je s nimi rozumná domluva ve všech ohledech a hlavně - jsou úžasně vtipné a veselé.

V pátek jsme stihli akvárium, což byla pro holky velká atrakce. Žraloci tam sice byli hodně malí, zato párky v rohlíku hodně velké. 







Bětuška už řadu let touží stát se princeznou (toto období těsně navázalo na období bezmezné lásky k bagrům a traktorům, takže jsem dost zvědavá, co přijde dál). Věděla jsem, že v dětském muzeu v Schonbrunnu se dají vyzkoušet princeznovské šaty, takže program na sobotní dopoledne byl jasný. Počasí vyšlo nádherně, což se rodičům, kteří dětem zapomněli vzít z domu bundy, docela hodilo. A princeznovské šaty, vějíře, závoje a korunky měly fenomenální úspěch. Popravdě to převlékání dost bavilo i nás matky. 




Holky rezolutně trvaly na ZOO, ačkoli jsem jim tvrdila, že do ZOO můžeme jít i doma. Pravda ale je, že je jim to vzácné - a že ve Vídni mají pandy. Pandí výběh se nakonec ukázal být pro naši rodinu významným místem, protože si u něj Maruška vytrhla horní jedničku, která už se jí několik týdnů notně viklala. Na fotkách před pandami tedy ještě horní jedničku má, na fotkách po pandách už má jen velkou a čerstvou mezeru! (Okolnosti kolem krvácení u přecpaného pandího výběhu snad raději ani publikovat nebudu). 


Selfie s vyviklanou jedničkou, jejíž životnost už se počítala na minuty.


Jsou hezký, ale nabízí se otázka, jestli to stojí za to, pane prezidente...


S pandou (plyšovou) na pandě (kovové) u pand (živých!)

  
Nedělní dopoledne pak patřilo Prateru. Co o něm říct - jestli jste jako my a máte raději přírodu než město, klid než ruch, tichý hovor než hlasitou hudbu a pěkné obrazy než kýče, běžte raději jinam! Ovšem máte-li kolotoče milující děti, zatněte zuby a běžte tam jako my hned po ránu, když tam ještě nejsou davy. Holky byly v sedmém nebi a při pohledu na jejich nadšení byla i ta hlasitá hudba hned o kus snesitelnější. 


Poněkud naprdnuté, protože se chtěly vozit, ne fotit...

Obrovsky jsme si to užili a rovnou si naplánovali návštěvu letní Vídně. Snad to tentokrát vyjde napoprvé a děti nebudou už v pubertě, než vyjde další setkání.


*Chápete, proč já jako nejsovatovatější sova rodím jednoho skřivana za druhým? V naší rodině je za spáče považována jen Maruška, která - považte - někdy vydrží spát až do sedmi. Jinak to tu obvykle žije už v půl šesté. Nebo. chcete-li to podat dramatičtěji, v pět třicet. PĚT třicet, milí přátelé. To je doba, kdy popravovali odsouzence, protože v takovou hodinu stejně nikdo normální žít nechce!


3 komentáře:

  1. Zrovna dneska jsem si rikala, ze mi pata uz neprijde jako totalne nelidska hodina, asi uz se zacinam pocitat mezi zeny typu moje babicka, ktery, co pamatuju, vstavaly v 5 z presvedceni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V pět jsem vstávala čtyři roky na gympl a nezvykla jsem si nikdy. Pro mě totiž neexistuje hodina, v kolik bych mohla jít spát, abych byla v pět ráno vyspaná. Celý gympl jsem usínala v autobusech, šalinách, v čekárnách na lékaře a jednou i v zubařském křesle. V tomto smyslu to byl vlastně dobrý tréning rodičovství :) Jinak mi vstávat v pět ráno a v osm mít uvařený kompletní oběd připadá jako respektu hodný životní styl, bohužel je to tedy styl, kterého můj organismus není schopen!

      Vymazat
  2. Do Vídně se také chystáme příští rok.
    Myslím, že je tam co vidět.
    Je dobře, že jste si to tak krásně užili.
    Míša z Plzně

    OdpovědětVymazat