Jedním z největších překvapení, které mi naše dvojčetné těhotenství přineslo, byly reakce okolí. Pravda je, že start nebyl nejšťastnější - už v 9. týdnu jsem byla v nemocnici s krvácením a protože jsem nechtěla lhát, musela jsem spoustě lidí vyklopit, proč tam vlastně jsem. Na zprávu, že někdo čeká dvojčata a je v nemocnici s podezřením na potrat se asi reaguje těžko - to honem nevíte jestli gratulovat, kondolovat nebo co chytrého říct.
Přesto ale i mimo toto nemocniční prostředí byly některé reakce pro mě těžko pochopitelné. Pro nás s P. to bylo jednoznačné: že se povedlo a čekáme hned dvě děti je zázrak, důvod k vděčnosti a radosti a asi jsme podvědomě očekávali, že to tak budou brát i ostatní. Chtěli jsme, aby se s námi naši rodiče a kamarádi radovali. Chápu svou maminku, které jsme vše stihli vyklopit ještě před nemocnicí, a která hlavně projevila obavy, aby bylo všechno v pořádku (je jasné že po letech mé neplodnosti a dvou potratech se nechtěla na nic upínat). Už méně chápu řadu dětných známých a kamarádů, kteří považovali za důležité nám především sdělit, jak už se nikdy nevyspíme, jak teprve teď poznáme, jaký je život a kolik budeme mít práce. Stavěli mě tak to zvláštní role: v břiše dvě miminka, o kterých se neví jistě, jestli přežijí, strach z toho, aby to zvládla a ještě bych zřejmě měla mít strach z toho, jaké to bude AŽ to zvládneme? Neměla bych si spíš přát, aby to raději "zvládlo" jen jedno? Jaká myšlenková pohnutka vůbec vede rozumně uvažujícího člověka k tomu, aby nastávající matce vykládal, jak to bude mít těžké?
Jsem tak neskutečně vděčná všem, kteří měli z naší zprávy očividnou radost (většinou zasloužilí rodiče mnoha dětí, hmmm...) a kteří se s námi radovali. Samozřejmě nepodezřívám nikoho ze svých přátel z toho, že by nás chtěl záměrně strašit a ubližovat nám - spíš jsem měla dojem, že se někdy stávám hromosvodem určité rodičovské frustrace - nebo že prostě lidi moc nepřemýšlí o tom, co říkají. Za jiných okolností to jistě dělám také a jsem si jistá, že jsem podobný nedostatek sociálního cítění projevila v jiných situacích nesčetněkrát.
Mottem se mi proto stala slova jedné staré babičky, o kterých jsem se dočetla v diskuzi o dvojčatech a o tom, jak na ně reaguje okolí. Ta prý náhodou potkala úplně cizí maminku s dvojčátky v kočárku, zastavila se, podívala se na ni a říká: "Pán Bůh vám požehnej, to máte ale veliké štěstí!"
Máme. I když je mi jasné, že už se nikdy nevyspím :P
Žádné komentáře:
Okomentovat