neděle 6. ledna 2019

Setkání

Tento pátek mě ve vlaku, kterým jsme s Maruškou jely do Brna, potkalo krásné setkání. Ve vesnici poblíž naší bydlí úžasný asi osmdesátiletý pan docent, který mě kdysi na vysoké škole učil botaniku. Občas na sebe někde narazíme. Když jsem dnes nastoupila do vlaku, zaznamenala jsem na druhé straně vagonu povědomou postavu v baretu. I zašla jsem pana docenta pozdravit, srdečně mu potřásla rukou, vyptala se,  kam jede, sdělila mu, kam jedu já - pan docent byl milý a srdečný jako vždy, ruku, kterou jsem podávala, mi mile pohladil, pak si sundal baret - a já zjistila, že je to úplně cizí pán.

V takové situaci jsem udělala jediné, co se udělat dalo - tvářila jsem se, jako by se nic nestalo, srdečně se s ním rozloučila, opět potřásla rukou a odebrala jsem se zpět na Maruškou rozjímat o tom, proč jsem takový ... nepraktický člověk a jestli se podobné věci stávají i normálním lidem.

O chvíli později si k nám ten milý pán přisedl, aby se mi upřímně omluvil, že si není přesně jistý, odkud se známe. Musela jsem tedy přiznat, že zřejmě odnikud, což ho vůbec nevyvedlo z míry - ve svém věku je asi na podobné výpadky paměti a zdravého ůsudku u svého okolí zvyklý. Po zbytek cesty mě pak zásoboval fantastickými příběhy o lidech z blízkého okolí, které znával - o knězi, který utekl před nočním zátahem gestapa záchodovým okénkem a poté se měsíce skrýval na salaši nad vesnicí. O jeptiškách, které pečovali o postižené děti a pekly ty nejlepší makové koláče na světě. O pánovi, který za komunismu z lipových fošen vytesal sochu Panny Marie pro poutní místo, ale pak si ji tam netroufl dát - tak ji měl nakonec doma a lidé se chodily k matce Boží modlit do jeho dvojpokojového sídlištního bytu.

Neskutečná studnice vzpomínek a zážitků, díky které jsem si znovu uvědomila, v jak bohaté a klidné době si žijeme. Skoro jsem si říkala, že bych měla takhle někoho naslepo přepadnout častěji!

Připomnělo mi to jednu úžasnou starou paní, se kterou jsem se dala do řeči při jednom z dlouhých čekání na naši zubařku. Tahle krásná dáma měla asi sedmdesát let, byla štíhlá, trochu shrbená, velmi pečlivě nalíčená, chodila s hůkou. Po chvíli povídání z ní mezi řečí vypadlo, že bývala baletkou - tančila v newyorské opeře! V době krátkého tání ledů na jaře 68. roku tam celý baletní sbor vycestoval a ona už tam zůstala. Sjezdila celé spojené státy, než se zase po revoluci mohla vrátit domů. Měla nádherné postřehy o kultuře a tom, co lidi spojuje, i když žijí na jiných kontinentech a mají jinou rasu či vyznání. Místo hodinového nudného čekání, až se naše paní doktorka laskavě dostaví do ordince, se mi tak otevřelo okno do jiného času a jiného světa. Nádhera! Lepší zážitek než kino :)

A jednom neméně nečekaném a milém setkání s postarší dámou už jsem ostatně jednou psala



Čím to, že tak krásná setkání se mi dějí jen se seniory? Možná že starší lidé už prostě neřeší maličkosti, protože na to mají věk - a já zase maličkosti neřeším, protože bych se zbláznila...možná tu vyklidněnost navzájem rezonujeme a tím se přitahujeme? Nebo mám na ně prostě štěstí....a nebo lidi nižšího věku něčím odrazuju :) Kažopádně jsem se rozhodla, že rok 2019 bude rokem milých setkání, takže zůstaňte naladěni, až někoho úžasného potkám, zase vám dám vědět. A kdyby se náhodou žádné setkání nevyskytlo samo, můžu se zase seznámit ve vlaku, teď už v tom mám praxi! :)






úterý 1. ledna 2019

PF 2019

Ať je váš rok 2019 plný kouzel, snů a bláznovství toho nejlepšího druhu.
Ať je v něm dostatek výborných knih k přečtení a polibků od kohokoli, kdo Vás považuje za skvělého člověka. 
Ať si najdete čas na tvoření. Pište, zpívejte, malujte, tančete nebo budujte, žijte tak, jak dokážete nejlépe. 
Ať jste v souladu s Bohem a se sebou samým. Ať máte hřejivý pocit, že jste přesně tam, kde máte být - nebo odvahu ke změně, kterou potřebujete. 
Ať máte radost z obyčejných věcí, tak jako mají děti radost, když mohou na prstech rukou ukazovat, kolik je jim let :)



Zpráva z nadílky

Článek z letošního listopadu o omezeném počtu dárků, který naše děti dostávají, patří zde na blogu k nejčtenějším. Zdá se, že otázka materialismu a vděčnosti v souvislosti s (nejen) vánočními dárky pro děti rezonuje v mnohých z nás. Doufám, že nadílka ve vašich domovech letos proběhla ke všeobecné spokojenosti a nebyli jste přesycení ani vy, ani děti, ani povánoční popelnice. A pokud ano, nezoufejte, za chvíli začně nový rok a nová příležitost změnit to, s čím nejsme spokojení :)

Naše holčičky si letos  napsaly každá o jeden dárek. Nějak to vyplynulo samo, počet dárků, o který si mají napsat, jsem nedoktovala, ale když jsem zjistila, že si píšou (respektive kreslí) na dopis každá jen jeden, nebránila jsem se :) Při nadílce a hlavně ve dnech, které od ní uplynuly, jsem si uvědomila, jak to bylo geniální: každá našla pod stromečkem přesně to, co chtěla, a my jsme měli volné ruce zbývající dárky doplnit tím, co jsme považovali za vhodné. A jak se to ukázalo už v předchozích letech, dárky, nad kterými děti pod stromečkem nejvíc jásají, nejsou nutně ty, se kterými si následně nejvíc hrají. A naopak - jsou dárky, které pod stromečkem děti rozbalí a odloží na hromadu, ale v průběhu času se z nich stanou největší hity (letos u nás tento osud potkal lego).

Bětuška si ježíškovi napsala o sadu na pískování. Toužila po ní asi půl roku dost vytrvale. Byla jsem za to ráda, kreativní sady považuju za jeden z nejlepších dárků - rozvíjí umělecký cit, jemnou motoriku a v pokojíčku nezvyšují počet hraček. Sadu nakonec dostala velikou, se spoustou šablon, i tak jsem měla strach, že se jí nebude chtít tu velkou vzácnost půjčovat sestřičkám - ale překvapila, nechala všechny holčičky, aby si jeden nebo dva obrázky vyrobily.


První výtvor vznikl na Štěpána ještě před snídaní

Maruška nechce nikdy nic. Ráda bych se chlubila, že je to produkt mé nematerialistické výchovy, ale pravda je taková, že ona prostě taková je a vždycky byla. Ježíška poprosila, ať jí přinese překvapení. To se dostavilo v podobě vykrajovátek na přání a kuchařské knihy pro děti - pro naši holčičku, která nemiluje nic tak moc, jako ochomýtat se v kuchyni, to byl dárek snů. První várku sušenek s razítkem "Od Marušky" jsme pekly už 25. ráno (místo, abychom uklízely dům před rodinnou návštěvou. Priority, chápete).



Amálka si přála zvířátko s obracecími flitry. Z toho se mi ježily chlupy na zádech, ale má-li dítě jen jedno přání, nezbývá, než ho splnit, takže ježíšek poslušně přikvapil s plastovou hrůzou, kterou, doufám, po prvotním nasycení budeme moct poslat na charitu.

Rozárka chtěla pochopitelně panenku. Protože princeznovská dlouhovlasá panenka v naší sbírce skutečně chyběla, ježíšek se příliš nerozpakoval jí toto přání splnit. Kvalita orginál Disney princezny Lociky mě ale dost zklamala. Nechápu, proč výrobce dlouhovlasé panenky dodává spolu s panenkou čelenku, která panence vůbec, ale vůbec nedrží ve vlasech. Malý tip pro výrobce: i botičky by panence mohly držet na nohou samy, nepřivázané plastovým gumicukem. Rozárce to ale samozřejmě vůbec nevadí, protože a) je to Locika a za b) je to LOCIKA.

Františka si přála "huacku", což ježíšek splnil ve formě hry Hmatej a najdi. Baví nás všechny včetně dospělých a hlavně(!!!) je to hra, kterou si všechny holky zvládnou zahrát společně, baví se u toho a nepotřebují nás. Tak doufám, že ji hned tak nepoztrácíme.

Kromě těchto hlavních dárků dostala každá z holčiček knížku a "měkkoše" a pod stromečkem se našly i dárky společné, už zmíněné lego a pro starší holky společenská hra. Nadílka byla i tak dost bouřlivá a děti téměř přesycené. Do určité míry je to i tím, že v tak velké rodině si sourozenci vlastně užívají i dárky, které dostal někdo jiný: holky pískovaly s Bětuškou, hrály si s Františčinou hrou, četly všechny knížky společně, starší holky si na Rozárčiné Locice trénovaly pletení copů.


Vánoce jsme měly krásné, nemoci nastoupily až po svátcích a skolily hlavně rodiče. Díky Bohu za to, stejně jako za každý den, kdy jsme spolu doma a vlastně se nic neděje.

neděle 23. prosince 2018

Dokonáno jest

Od jedné moudré ženy jsem se před lety dozvěděla, že na Štědrý den už se nepracuje - a snažím se toho držet. Co se nestihne do 23., to prostě nebude. U nás to aktuálně nebudou čerstvě umyté podlahy. Jinak je vše zabaleno, stromeček ve stojanu čeká na ozdobení, cukroví je napečené a dekorací během adventu postupně přibývalo.

Větší radost mi ale dělá, že jsme s holčičkama běhen adventu stihly přečíst kupu vánočních knížek, zajít do kina na vánoční film, zahrát si divadlo, naučit se nové vánoční písničky, postavit betlém, ozdobit perníčky a každý den nalepit další nálepku do kalendářů.


Zkrátka, stihli jsme se nádherně těšit a společně si to užívat. Jsou ty Vánoce s holčičkama vůbec čím dál lepší. Nejen že už není třeba neustále někoho kojit, přebalovat, přemlouvat, ať nekrámuje v šuplících a nekouše papuče, ale větší část holčiček je už dokonce schopná samostatně něco poklidit, namočit sušené švestky do čokolády (nejlepší cukroví na světě), uválet kokosové kuličky nebo prostřít stůl. K pohodě letošního adventu určitě přispívá i to, že už se umím na spoustu věcí vykašlat. Třeba na ty podlahy. Jo, a taky dělám ten Fidorčin vaječný koňak. Ve velkým!



A tak, moji milí, mějte krásný Štědrý den, i kdyby vám náhodou trochu lepily podlahy. Obklopte se láskou, buďte vděční za věci, které máte, nelpěte na věcech, které mít nemůžete, vychutnejte si přítomné okamžiky a nechte se prodchnout kouzlem Vánoc, jako jste to uměli, když jste byli malí!


čtvrtek 20. prosince 2018

Londýn s dětmi "as good as ever"

Možná máte na této planetě místo, které máte bez vláštního důvodu nesmírně rádi. Místo, kam se vracíte jako domů. Zenové másto, kde ve vás rezonuje klid a mír, aniž byste vlastně museli cokoli zásadního dělat. Kde se stačí nadechnout a víte, že "tohle je TO ono".

Místo, které leží někde úplně jinde, než kde žijete.

Pro mě je to Londýn (což ještě není tak nepraktické - ti, kdo si zamilovali Thajsko nebo Senegal to asi mají podstatně horší). Anglie obecně je moje srdeční záležitost, ale konkrétně Londýn, i se svým smogem, přecpaným metrem, mraky lidí a chronicky špatným počasím mě hladí na duši a když se tam dělší dobu nemůžu vydat, cítím, že strádám.

Což bylo posledních asi tak šest let.

Naposledy jsme vzali do Londýna roční Marušku s Bětuškou.



Pak se domácí situace poněkud zkomplikovala a několik dalších let pro nás bylo hlavně důležité se ctí obstát v každodenním zápase - na vymýšlení si ohledně cestování nebyla příležitost.

Až teď. Odkojeno, odrozeno, vypipláno. A nejstarší holčičky ve věku, kdy si dokážou cestování patřičně užívat. Mladší zase ve věku, kdy zvládnou pár dní bez matky, aniž by to zanechalo trvalé následky na jejich psyché. A tak to letos o prvním adventním víkendu konečně klaplo. A bylo to....well, AMAZING!

Maruška s Bětuškou se na akci těšily snad ještě víc než já. Jsou skvělé, rády cestují, objevují, zkoumají. A ke zkoumání toho bylo hodně: letiště, letadlo, metro, auta s volanty na špatné straně, anglická architektura - to vše ještě první večer potmě, po velkém zpoždění letu a neskutečném záseku na letišti. Holky ale i to posunutí večerky o čtyři hodiny hned první den zvládly výborně a ty čtyři dny, které jsme spolu prožily, byly až snové. Strašlivě je bavilo všechno objevovat, skoro stejně, jako mě bavilo jim všechno ukazovat, vyprávět si o nových místech, lidech, památkách, zvycích a zážitcích.

A tady už jsou fotky z akce:

Tower je prostě Tower, pevnost, vězení a sídlo korunovačních klenotů současně. Ty holky zajímaly především, nejen kvůli skvělé knize Babička Drsňačka. Jsou úžasné a stály za to, jen se nesmí fotit (klenoty). Tak aspoň foto před Towerem (holčičky).


Z Toweru napřed do doků, vybrat plachetnici, a pak přes Tower Bridge na South Bank.



Přírodovědné muzeum je ráj sám o sobě, zejména pro holky, které zajímá všechno od drahokamů přes lidské tělo až k savcům, vyhynulým nebo ne.






Pro mě osobně byla ale největším zážitkem samotná budova muzea. Bylo tak trochu jako ocitnout se v Bradavicích!



Na závěr úspěšného dne lego a bonbony v Hamley's. Není toho už o moc víc, co srdce malé holčičky potřebuje!


Procházka po předvánoční Regent Street byla kvůli davům trochu adrenalinová, ale stála za to.



Čínská čtvrť a nezapomenutelný nákup v lokálním supermarketu - čínská, filipínská, indonézská a kdo ví ještě jaká kuchyně. Ochutnaly jsme toho hodně a chuťové zážitky sahaly od famózních ovocných tyčinek z plodů dřínu přes slušné ovocné puniky až k soleným olivám připomínajícím chuťově čisticí prostředem na nádobí. Jak jistě víte, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní!





Z vánoční pouti v Hyde Parku jsme si vybraly hlavně výstavu ledových soch: předražené kolotoče a jídlo pochybné kvality můžeme mít i doma. začarovaného království v podobě ledového lesa nikoli!






Letiště po cestě domů. Silný zážitek z letadla pomohl holkám překonat smutek, že už opravdu jedeme domů. Mě tolik ne. Tak zase příště, snad dřív, než za šest let!



Několik praktických postřehů z Londýna s dětmi mladšího školního věku:

- metro i autobusy se už dají platit bezkontaktní platební kartou. Na kratší návštěvy už se nevyplatí pořizovat londýnskou "šalinkartu" Oyster Card, plaťte jen přiložením bezkontaktní platební karty při vstupu do autobusu nebo při vstupu a výstupu z metra
- děti do 11 let mají dopravu ve veškeré MHD zadarmo. Platíte jen vy, v metru, kde jsou turnikety, je nejlepší použít širší bránu pro invalidy a kočárky, aby děti stihly projít turniketem s vámi na jedno (vaše) zaplacení (pípnutí karty)
- muzea jsou báječná a vesměs zadarmo, proto o víkendech praskají ve švech. Klidnější návštěvu budete mít ve všední den dopoledne
- Fish&Chips jsou taky jídlo :)
- dětem (alespoň těm mým) nečekaně chutnají i octové brambůrkya hlavně PB&J sendviče :)
- na výlet doubledeckerem je nejlepší jakákoli pravidelná linka, která jezdí přes Westminster Bridge. Za 1.50 GBP tak shlédnete Big Ben, London Eye i Westminster. Pak si můžete vystoupit a jen si počkat na spoj zpět.
- do Hemley's je vzít můžeme, ale nemá cenu nic tam kupovat, téměř vše se dá koupit jinde a levněji. Rovněž kvalita některých hraček dost pokulhává. Jinak ale sedm pater skládaček, knih, hraček a plyšáků představuje samozřejmě ráj pro děti i hravé rodiče
- Winter Wonderland je masivní Matějská pouť, pokud nedáváte davy a hluk, obloukem se jí vyhněte. I pokud vám davy nevadí, vyplatí se koupit lístek předem online, můžete pak použít boční vstup a vyhnout se dlouhé frontě u hlavní brány.







úterý 20. listopadu 2018

Vánoční štola


Tahle dobrota si nás získala už před lety a rychle se zařadila mezi naše vánoční stálice. Spolu s vánočkou je to naše tradiční vánoční snídaně. Podle původního receptu z Apetitu se do ní má zapéct marcipán. Ačkoli proti marcipánu vůbec nic nemám, ve štole už mi přišel nadbytečný, tam už je i bez něj dobrot dost a dost - peču tedy zjednodušený recept s několika úpravami:

                            


Těsto:

500 g hladké mouky
1 kypřicí prášek
100 g moučkového cukru
Dřeň z vanilkového lusku (nebo vanilinové aroma)
2 vejce
250 g tučného tvarohu (pravý tvaroh z alobalu, ne vanička)
špetka soli
3 lžíce rumuu
250 g změklého másla
150 g nesířených (nebo propraných) rozinek
100 g kandovaného ovoce
1 lžíce strouhané kůry z biocitronu
100 g loupaných a nasekaných mandlí mandlí


Na potření a posypání

70–100 g rozpuštěného másla
120–150g moučkového cukru


Těsto zpracuju obvyklým způsobem, pak z něj vyválím tlustý obdélník. Jednu z delších stran přehnu asi do poloviny těsta, protilehlou stranu přehnu přes nic, aby vznikla "vlna". Peču na 160 stupňů z obou stran, v mé troubě to trvá asi hodinu. Někdy musím před koncem překrývat štolu alobalem, aby se pořádně propekla. Ještě horkou potírám rozpuštěným máslem a bohatě sypu cukrem.



Štola se má péct 6 týdnů předem. Loni se nám poprvé stalo, že žlukla - letos jsem tedy dala pozor, aby máslo bylo hodně čerstvé, a je potřeba ji skladovat na chladnějším místě. Nebála bych se ale ji upéct ani třeba 2 týdny před svátky, jednou jsme to tak udělali - původní upečená štola padla při nějaké akutní potřebě sladkého a pekli jsme náhradní - byla stejně dobrá, jako ta uleželá. Dejte vědět, jestli recept vyzkoušíte :)